Lidové zvyky v Polabí I.

Vánoce jsou už za dveřmi, kdo chce může si zrekapitulovat celý advent a ještě si přečíst jaké lidové zvyky patří ke Štědrému dnu. Tímto vám i server nymburk.info přeje krásné prožití Vánoc a Šťastný Nový rok. Za redakční tým Richard Marvan a Pavel Fojtík.

Je tu zase zimní čas, advent a na dohled vánoční svátky, ty v roce nejpříjemnější a dětmi nejočekávanější. Kdo z nás se ubrání každoročně opakovanému velkému předvánočnímu uklízení a nakupování zvláště tam, kde odměnou za hromadu dárků pod prohýbajícím se vánočním stromem jsou rozjásané dětské oči.

S vánočním časem jsme si dnes zvykli jaksi samozřejmě spojovat hojnost jídla a pití, televizi puštěnou od rána do večera a leckde dovolenou na horách. Tu a tam nějakou tradici ještě držíme – oprášíme a postavíme betlém, k štědrovečerní večeři si dáme kapra, pro zábavu rozkrojíme jablko či hodíme střevícem a když se nám chce  tak se po příjemně stráveném večeru vypravíme do kostela na půlnoční. A o starých vánočních tradicích si můžeme s větším či menším zájmem přečíst v bezpočtu vánočních čísel nejrůznějších časopisů. Autoři rádi opisují a dávají návody ze známých pramenů, které nashromáždili v průběhu 19.století pilní národopisní sběratelé.

V předvánočním čase dávné a zapomenuté předvánoční a vánoční zvyky a obyčeje našich předků připomíná a oživuje řada muzeí, národopisných souborů a dalších kulturních zařízení. Také v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem mají už téměř dvacetiletou tradici každoročně připravované v celém areálu muzea vánoční výstavy, předvádějící názorným způsobem jak se žilo v předvánočním čase a jak se slavily vánoční svátky ve vesnicích středního Polabí.

Za začátek zimy se počítal svátek sv.Martina 11.listopadu, kdy zpravidla napadl první sníh. Hospodyně upekly martinskou husu a zásobu martinských rohlíků-podkov. Úroda z polí byla pod střechou, pastva skončila a tak i čeleď mohla odejít ze služby. Je čas. kdy se příroda ukládá k spánku, dny se krátí,  jsou nevlídné a noci nekonečné. Teprve teď měli naši předkové více času na domácí práce, připravovali si zásoby na zimu a sušili ovoce. Sousedé a sousedky se začali scházet po staveních k dračkám, přástkám a besedování. Končily také svatby, posvícení a zpravidla poslední taneční zábava na sv.Kateřinu 25.listopadu oddělila bujné veselí od klidu a ticha následujícího adventu.

Čtyřtýdenní advent začínal kolem 30.listopadu, svátku sv.Ondřeje. Vážné období příprav na oslavy Kristova narození tu bývalo provázeno mnoha církevními zákazy, půstem a každé ráno zvláštní pobožností zvanou roráty. Vedle církevně laděného předvánočního času bylo toto období protkáno i řadou pradávných, ještě předkřesťanských obyčejů – bylo třeba účtovat, děkovat, prosit o zdar a štěstí v hospodářství i v osobním životě. Tak se během adventu kolem svátků některých světců vytvořily různé zvyky a úkony, které se během času proměnily až na rozvernou zábavu mládeže.

Už svátek sv.Barbory 4.prosince byl spojen s různými věštbami a magickými praktikami, které měly příznivě ovlivnit lidské osudy. Prováděly je hlavně svobodné dívky, které se chtěly v příštím roce vdávat. Dodnes se zachoval zvyk s třešňovou větvičkou, která vykvete o Štědrém dnu. Jen vzácně se v Polabí v předvečer svátku objevovaly „barborky“ se zahalenou tváří, aby rozdávaly hodným dětem jablka a ořechy a zlobivým hrozily metlou. Spíše přišla 13.prosince Lucie, bíle oděná žena se zamoučněnou tváří, s dřevěným nožem a peroutkou a mlčky vymetla v domácnosti všechny kouty. Z obchůzek Lucek se později  stala veselá taškařice pro mládence a strašení malých dětí.

Mezi dávné zimní obyčeje patřily také různé průvody masek – postavy světců i žertovné figury, které měly za úkol naznačovat očišťování, nadělovat, strašit nebo jen obveselovat. Z nich dodnes přetrval jen svatý Mikuláš, nadělující malým dětem. Na rozdíl od jiných krajů, kde s Mikulášem chodily i početné družiny průvodců a předváděly žertovné scény, v polabských vesnicích chodíval štědrý biskup jen s jedním až dvěma anděly a s čertem. Ještě častěji se tu nadělovalo jen do punčochy, dávané večer za okno.

Celý prosinec byl ve větších městech i venkovských městečkách ve znamení velkých předvánočních trhů, na kterých si hospodyně mohly nakoupit vše co potřebovaly do domácnosti – nádobí, zásobu koření, drobné dárky, pro děti perník a marcipán, ale i betlémové figurky a cizokrajné ovoce.

A stejně jako dnes i v minulosti předcházely vánočním svátkům různé přípravy. Také se uklízelo, všechny podlahy byly do běla vydrhnuté. Nejvíce starostí vždycky dalo hospodyni pečení vánoček, kterých musela mít zásobu na celé svátky a drobného pečiva, určeného hlavně na výslužky.

Štědrý den

Konečně nastal tak očekávaný Štědrý den. Už v dávných dobách byl spojen s představou o počátku nového roku, který, má-li být dobrý, musí se i dobře začít. Proto se v tento den lidé obdarovávali, připravovala se hojnost jídel (obyčejně devatero a stůl zůstal prostřen po celou noc), začínaly se některé práce, předpovídal osud i příští úroda. O všech štědrovečerních úkonech se totiž věřilo, že v příštím roce přivolají úspěch, ochrání zdraví i majetek a pomohou odkrýt tajemství budoucnosti. Vážně se braly zejména takové věštby, které předpovídaly smrt, svatbu a odchod z domova.  Také mnoho zvyků a obyčejů souviselo s dobrou úrodou. Proto se na štědrovečerní stůl kladlo ode všech plodin, pro lepší úrodu ovoce se „budily“ a slámou ovazovaly ovocné stromy, hospodyně sypala drůbeži do obruče a podle nejrůznějších úkazů se věštilo jaké bude v příštím roce počasí nebo užitek z dobytka.

Po celý Štědrý den se zachovával přísný půst, jen děti směly sníst kousek chleba. Vše se točilo kolem příprav na slavnostní večeři. Než se k ní zasedlo, muselo být všechno poklizeno a připraveno. Štědrovečerní večeře začínala obvykle modlitbou ve chvíli, kdy vyšla první hvězda. Sešel-li se u stolu sudý počet lidí, znamenalo to do budoucna štěstí. Prvním chodem bývaly oplatky, pečené v železné oplatečnici a potřené trochou medu s česnekem. Po oplatkách následovala polévka někde rybí, jinde zapražená s houbami, hrachem nebo čočkou. Tradičním štědrovečerním jídlem býval „černý kuba“ a také nesmělo chybět „něco od mouky“. V Polabí to byly oblíbené peciválky, malé buchtičky spařené mlékem a polité medem. Nakonec se podávalo jako pochoutka ovoce, většinou sušené a vařené s ořechy a různými dobrotami, kterému se říkalo muzika.

Po štědrovečerní večeři se musely všechny drobečky smést a zakopat pod ovocné stromy, rybí kosti patřily do ohně. Když přišel přát obecní pastýř nebo ponocný, dostal kus vánočky a něco na zahřátí. Děti mohly výjimečně zůstat vzhůru a bavit se s dospělými, kteří si podle starých praktik předpovídali budoucnost. Leckde si přišli s hospodářem popovídat sousedé, zahrát karty a tak všem uběhl čas až do dvanácté hodiny, než je kostelní zvonek vyzval „na půlnoční“.

Pak začal první svátek vánoc, svátek Narození Páně, Hod boží vánoční. Ten den se nepracovalo, neuklízelo, ani nevařilo. Zpravidla se navštěvovali nejbližší příbuzní nebo dobří přátelé, aby si popřáli všechno nejlepší.

K vánočním svátkům patřívaly obchůzky spojené s koledováním a to hned o Štědrém večeru, pak na svátek sv.Štěpána, kdy byl hlavní kolední den, a ještě byla koleda novoroční a tříkrálová. Koledování má starodávný slovanský původ a bývalo nezřídka provázeno i lidovými vánočními hrami nebo výstupy,předvádějícími narození Krista.

Svátkem Sv.tří králů 6.ledna končí vánoční období. Znatelně se začíná prodlužovat den a objevují se první skrovné náznaky příštího jara. Koleda v tento poslední den vánočních svátků bývala vítanou příležitostí zejména pro chudé děti, tovaryše, chasu, ale i pro vesnické kantory, aby si přilepšili na živobytí nebo doplnili skrovné zásoby. Koledníci bývali vítání a náležitě obdarováni. Věřilo se totiž, že přinášejí do domu štěstí a příslib úspěšného příštího roku, zejména když svěcenou křídou nad dveře napsali známé iniciály K+M+B.  Kde měli ozdobený vánoční stromeček, nechali ho tento den naposled zazářit. Betlémy se obyčejně zůstávaly až do Hromnic 2.února. To už dny plné vánočního kouzla a pohody definitivně skončily a začal masopust, pro naše předky zase doba veselosti, tanečních zábav a hodů.

PhDr. Jana Hrabětová - vedoucí Polaského narodopisného muzea v Přerově nad Labem

Foto: PhDr. Jan Vinduška - ředitel Polabského muzea