Lidové zvyky v Polabí II.

21. 12. 2009 10:56

Vánoce a už i Silvestr už jsou za námi, přesto zůstaňme ještě chvíli svátečně naladěni. A proto přinášíme ještě druhou část vánočních zvyků a obyčejů. Tímto vám server nymburk.info přeje šťastný Nový rok 2010. Za redakční tým Richard Marvan a Pavel Fojtík.

 Vánoční pastýřské hry na Nymbursku

   Ještě na začátku 20.století zaznamenali v několika vesnicích na Nymbursku, Křinecku a Královéměstecku národopisní sběratelé A.Hajný, F.J.Čečetka a A.Stifter celé texty prastarých vánočních pastýřských her. Tyto hry předváděli většinou odrostlejší chlapci, oblečení do kožichů a ženských šatů, kteří ve skupinkách chodili od stavení ke stavení. Jejich vystoupení, vlastně dlouhá koleda, byla všemi přihlížejícími v  tomto tajuplném štědrovečerním čase vděčně přijímána a koledníci za ně bývali štědře odměněni.
K provozování pastýřské hry byly potřeba vždy nejméně čtyři osoby . Nejdůležitější byl anděl, oblečený v dlouhé bílé košili, na hlavě měl vysokou papírovou čepici s hvězdou a po boku dřevěný meč. Dále to byli dva pastýři – starší s vousy ze lnu a mladší s kníry namalovanými na tváři. Oba měli pastýřské hole a na boku brašny. Doplňoval je zpravidla čert (někde pes) se škraboškou z cukrového papíru, v kožichu opásaném řetězem a s metlou v ruce. Anděl míval také na tkanici okolo krku zavěšenou bedýnku s vyřezávaným nebo papírovým betlémem.  
Když tato čtveřice vešla do světnice začala zpravidla  obřadně zdravit hospodáře, hospodyni a všechny přítomné. Pak koledníci spustili rozvernou a z neumělých veršů sestavenou kratší či delší hru o rozespalých pastýřích, které probudil anděl, aby jim zvěstoval narození Mesiáše. Počáteční nedůvěra a strach se u pastýřů měnil v radost a pastýři začali vypočítávat, co všechno musí Ježíškovi donést, jaká bude jejich cesta do Betléma dlouhá a namáhavá a jak se těší, až se budou moci Ježíškovi poklonit. Obyčejně když byli v nejlepším objevil se na scéně čert, který koledníky pošťuchoval a kradl jim dárky. Nakonec se všichni společně obrátili na hospodáře a hospodyni: „A vy pane hospodáři, nemáte-li co vzíti, vemte otep slámy, pojďte také s námi, hospodyňka podušku do Betléma Ježíšku…“
Celý výstup končil tím, že koledníci poklekli před betlémem a poklonili se Ježíškovi. Po obdarování se vydali k sousednímu stavení, aby svou vánoční pastýřskou hru k potěšení sousedů opakovali.

Polabské lidové koledy

   V minulosti provázely celý vánoční čas koledy. Zněly nejen v kostelech, ale i v  ulicích, v  domácnostech bohatých i chudých, zpívaly se latinsky i česky od dětí po ty nejstarší.  Zpěv koled patřil mezi prastaré obyčeje o nichž se věřilo, že mají magickou moc – měly přinést do každého stavení štěstí a blahobyt.
Zpívání koled je doloženo už v předhusitských Čechách. Jejich obsahem je obyčejně vyprávění o narození Ježíška, o cestě do Betléma a o královských darech. Na konci zpěvu se  přidával vinš – přání všeho dobrého a případně poděkování za koledu, tj. za dar, který koledníci za svůj zpěv obdrželi.
Nejstarší zápisy polabských lidových vánočních koled pořídil v roce 1856 obecní tajemník a kronikář v Sadské František Adolf Paroubek (1828-1888). Řada místních koled, ale i vánoční hry a vánoční zvyky a obyčeje, byla na konci 19.století zapsána také křineckým lékárníkem Antonínem Stiftrem (1855-1910) a řídícím učitelem z Jíkve Augustinem Hajným. Ve 20.století věnovali pozornost polabským lidovým koledám také významní sběratelé českých lidových písní Čeněk Holas, František Suchý a nymburský rodák, hudební skladatel Jan Seidel. Největší zásluhy o poznání a sběr krajových vánočních koled však měl rožďalovický rodák Josef Horák, který působil dlouhá léta jako řídící učitel v Krkonoších (1883-1968). Posledním v řadě sběratelů polabského lidového folklóru byl Svatopluk Šebek (1926-1996). Všechny  známé texty polabských koled shromáždil a upravil notové záznamy. Z jeho iniciativy pak vznikla půvabná dárková knížka „Vánoční koledy z Polabí“ s originálními ilustracemi známého výtvarníka Vladimíra Komárka, kterou vydalo Polabské muzeum v Poděbradech spolu s nakladatelstvím Melantrich.
Kdo si knížku přečte pozná, že i folkloristicky poměrně chudé střední Polabí mělo své charakteristické vánoční a novoroční koledy. Jsou bohužel málo známé a většina z nich dávno upadla v zapomenutí, stejně jako zanikly kolední obchůzky po staveních. Koledy, které se zachovaly, patří k nejkrásnějším lidovým hudebním skladbám tohoto kraje.

O dvou polabských lidových betlémářích

Ve středním Polabí, úrodném a bohatém kraji nedaleko hlavního města, se nikdy v minulosti nevytvořila betlémářská tradice, jako tomu bylo v chudších krajích horských a podhorských nebo hornických oblastech.
Většina rodin tu slavila vánoce v církevním katolickém duchu, takže v málokterém stavení betlém chyběl. Jesličky tu však bývaly nejčastěji papírové. Za pár krejcarů se daly koupit předtištěné archy, z nichž se betlémové figurky vystříhaly, podlepily a případně trochu vybarvily. Papírové jesličky po několika letech zašly, zahodily se a koupily nové. Proto za velkou vzácnost nyní považujeme zbytky takových jesliček z první poloviny 19.století, které se zachovaly ve sbírkách muzea v Městci Králové. Ne už tak časté byly betlémy, sestavené z vyřezávaných a pestře omalovaných figurek zv.kralické. K základu – svaté rodině se postupně na mikulášských a předvánočních trzích ve městech přikupovaly tři králové, různí darovníčci, ovečky a stavby.
Všechny druhy betlémů, které se stavěly o vánocích na Nymbursku, jsou každoročně vystavovány na tradičních vánočních výstavách ve skansenu v Přerově nad Labem. Jen o dvou však můžeme mluvit jako o skutečně lidových polabských betlémech.
První z nich vznikl v polovině 19.století a pochází z Velkých Chvalovic. Jeho tvůrcem byl pomocný dělník v pečeckém mlýně Josef Nágl. Další zprávy se o něm nezachovaly, ale jeho figurky jsou tak ojedinělé, že samy ledacos napovídají. Čisté a jemné zpracování ukazuje na to, že Nágl uměl s dřevem dobře pracovat. Detailní a naturalistické provedení ovcí odpovídá tomu, že k těmto zvířatům měl blízko (jeho otec byl prý obecním pastýřem). Bezradný byl jen při vyřezávání lva a velblouda, jediných dvou exotických tvorů v celém souboru,.
které znal jen z obrázků. Svatá rodina i darovníčci připomínají místní vesničany v dobovém oblečení, tři králové i andělé chybí,. Celý betlém se skládá z 56 většinou temně kolorovaných figurek a je bez staveb a pozadí.
Druhý o 150 roků mladší lidový betlém je veliký, pohyblivý, zasazený v členité krajině. V mnohém se však Náglovu unikátnímu betlému podobá. Tvořil ho po mnoho let, zpočátku jen pro potěšení své rodiny a přátel,
Zbyněk Hůrka z Vyšehořovic, který býval vedoucím prodejny v nedalekém Mochově. I on jemně, pečlivě a s velkým citem vyřezával své betlémové figurky z lipového dřeva, ale nabrvil je. Jsou, stejně jako celé krajina, v přírodní barvě dřeva, jen lakované.  Hůrkův betlém také předvádí důvěrně známé vesničany, navíc v humorných scénkách, jako je zabíjačka, klukovská  rvačka na pastvě, pes honící kluka s koledou atd. Celý soubor se skládá z 273 částí, z čehož je 97 postaviček a z nich ještě 22 schopno pohybu. Pan Hůrka začal na betlému pracovat v roce 1972, postupně ho rozšiřoval, nejdříve pro výlohu v mochovské Jednotě a od roku 1988 pro vystavování v přerovském skansenu, kde je dodnes jedním z nejatraktivnějších exponátů. Pan Hůrka bohužel zemřel, ale jeho rodina zde betlém pro potěšení všech malých i velkých návštěvník ponechala jako trvalou zápůjčku.

PhDr. Jana Hrabětová – Polabské muzeum