Nové Fimfárum bude daleko prostorovější než Avatar

Rozhovor s producentem Martinem Vandasem o novém Fimfáru, o nymburské výstavě i budoucnosti animovaného filmu proběhl u příležitosti nedávno otevřené výstavy filmových a klasických loutek v nymburském Vlastivědném muzeu. Výstava potrvá do 9. května.

Kdo je Martin Vandas?  Martin Vandas se narodil 4. března 1971 v Sokolově. Nyní již 13 let žije v Nymburce. Vystudoval filmovou vědu na Karlově univerzitě a katedru filmové a televizní produkce na FAMU. Je producentem celovečerních animovaných filmů, několika dokumentů a TV magazínů. V roce 2003 založil MAUR film. V roce 2002 uvedl do kin Fimfárum Jana Wericha, v roce 2006 Fimfárum 2 a v roce 2007 celovečerní animovaný film Jedné noci v jednom městě. Nyní pracuje na Fimfáru Do třetice všeho dobrého, na dalším celovečerním filmu Jana Balaje Malá z Rybárny.

Jak vás osud zavál do Nymburka?

Do Nymburka jsem přijel před 13 lety vlakem, na nádraží si má budoucí žena z úschovny vyzvedla kolo, a pak jsme jeli v neděli přes vyprázdněné město a já si říkal, kam jsem to přijel. Úplně mě vyděsilo, že jsme po celou cestu přes celé město nepotkali ani živáčka. Ale protože má žena má neodolatelné kouzlo, tak jsem tu přesto zůstal.

V neděli je Nymburk vždycky poloprázdný. Líbí se vám Nymburk?

Je pravda, že od té doby občas už nějaké lidi potkávám. Takže je tu nějaký pokrok. Za druhé jsem tu poznal sympatické a milé lidi, s kterými mi je dobře. Mám tu rodinu a kamarády. Když se tak ohlédnu, zjišťuji, že Nymburk pro mě smysl má.

Jak jste se dostal k produkování loutkových filmů?

To je také hezká historka, opět souvisí s mojí budoucí ženou. Ona tehdy spolupracovala s fotografy a jeden jí řekl, že na Malé Straně běží promítání animovaných filmů, tak jsme se tam vypravili. Jednalo se o filmy Aurela Klimta, který je mým vrstevníkem. Sice byl Aurel i mým spolužákem na vysoké škole, ale úplně jsme se míjeli. Do té doby jsme tedy jen o sobě věděli. Nicméně v poslední den projekce, což byl zrovna Aurelův film Pád, jsme si déle povídali, a já jsem mu položil otázky, zda-li nechce natočit ještě něco jiného a jmenoval jsem jednu látku a on na to, že by chtěl. Tak jsme se poznali. Slovo dalo slovo a nakonec jsme v roce 2002 dotáhli do distribuční podoby Fimfárum Jana Wericha, pak Fimfárum 2…

Je práce producenta těžká?

Ano je. U nás je to stále na půl hobby není to úplně klasický byznys. Tato práce spojuje několik aspektů, nejen ekonomický, dramatický, ale i sociální. Když skládáte tým, který má spolu strávit dva roky někde zavřený, všichni musí fungovat i týmově, takže když se člověk splete při volbě třeba jediného člena, tak to může dělat velkou neplechu. Pak je to skutečně stresové povolání. Absence peněz je vždy stresový faktor.

Ve vaši producentské práci vidím i snahu oslovovat co nejširší diváckou obec, obě Fimfára slavila velké úspěchy, dva České lvy za nejlepší výtvarný počin roku. Avšak v roce 2007 přichází další celovečerní film Jedné noci v jednom městě, který si kladl ambici oslovit loutkovým filmem výhradně dospělé diváky. Záměr se bezpochyby zdařil, přesto je loutkový film vnímán nadále jako žánr pro děti. Budete pokračovat v tomto trendu?

Už při natáčení Fimfára 2 jsem poznal režiséra a výtvarníka Honzu Baleje a naše spolupráce vyústila filmem Jedné noci v jednom městě, který není vůbec pro děti, který byl oceněn dokonce na irském hororovém festivalu. A nyní opět Honzou Balejem dokončujeme další film sice na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla, ale opět to vypadá, že to nebude vůbec pro děti.

Ještě bych rád zůstal u toho mýtu, že animovaný film je určen pouze pro děti…

To je takový stereotyp, který je zakořeněn v České televizi, kdy animovaný film a priori znamená film pro děti. Já si myslím, že to tak není. Dokonce i Walt Disney, když snil své filmy, nezamýšlel tvořit výhradně pro děti. Jemu se na animaci líbilo, že mu naskýtá bezbřehý prostor pro fantazii, kde mohl vytvořit hvězdné zámky, které by normálně neexistovaly, a v jeho době by nebyly ani zfilmovatelné. Dnes je animovaný film synonymem rodinné zábavy, ale na druhé straně znám spoustu animovaných filmů určených pro dospělého diváka. Záleží na zvyku, na způsobu prezentace, jak ho bude nabízet.

Mám pocit, že právě z USA k nám přichází nová vlna animovaného filmu, která přinesla úplnou renesanci žánru, zejména využití počítačových triků posouvá možnosti výtvarníků i producentů. Jak toto vnímáte?

Ono je to tak, že se dnes stírají hranice mezi hraným a animovaným filmem. I mnoho hraným filmů, které mají v sobě fantazijní prvky, využívají počítač. Není to jen počítačový Avatar, ale i další filmy, kde to není na první pohled třeba vidět, které prvoplánově nekladou důraz na speciální filmové efekty. Navíc počítače zasáhly i do samotné výroby filmů. Dnes už se nestříhá v klasické filmové střižně, protože je to pomalé a nepružné. Počítače ovlivňují produkci i v dalších směrech, už se pomalu blíží doba, kdy kina nebudou potřebovat pásek jako filmovou surovinu.

V čem vidíte přednosti animovaného filmu? Co vás na něm láká?

Výhodou animovaného filmu skutečně je, že si v něm můžete postavit svět zcela po svém. Mám rád filmy pohrávající si s imaginací. V hraném filmu můžete herce nalíčit, ale jinak při jeho hraní musíte vycházet z jeho fyzických možností, případně si pomůžete počítačem. Kdežto u animovaného filmu všechny tyto bariéry do určité míry padají. Limitem pro vás mohou být pouze časové omezení, velikost studia, ale principiálně např. v příběhu Větvička a Ploutvička z filmu Jedné noci v jednom městě je možné ztvárnit přátelství stromu a ryby. Při prvních zkouškách si všichni klepali na čelo, že je to nesmysl, ryba žije ve vodě a strom není živá bytost. Ale Honzovi Balejovi to výborně funguje a je to jedna z nejkrásnějších animací, jenž v Čechách vznikla.

I díky vám a vaší produkci se podařilo vzkřísit českou animátorskou školu, která stojí na spoustě zvučných jmen, ale v 90. letech 20. století se zdálo, že nenávratně mizí.

I proto říkám, že animovaný film musí být i vášeň, jinak bych to nemohl dělat. I já mám pocit, že tady navazujeme na velkou tradici, která už se zdála skoro mrtvá. Málem vymizela. Ale jen zdánlivě, bylo na co navazovat, právě díky té tradici. A navíc přišla nová vlna mladých a talentovaných umělců, která je žánr schopná dále posunout. Na zahraničních festivalech vidím, jak jsou diváci při sledování Fimfára očarováni naší českou tvorbou, její imaginativností, humorem i výtvarnými kvalitami.

Pravzorem české animované tvorby je bezpochyby Jiří Trnka, jaký mají k němu vztah mladí animátoři zmíněné „nové vlny“?

V mnohém na Trnku navazují a rozvíjejí jej, současně se k němu vymezují a dokonce jej i někteří popírají. Trnka přišel s loutkou o čtyřech prstech, inspiroval se s ní u Walta Disneye, pro animátora je s tím méně práce a pro diváka je to zcela dostatečné a pak se zase objeví někdo, kdo zkusí animovat pět prstů. Dále Trnka zavedl běžnou velikost loutky 25 - 30 cm. Pak však přišel Jan Balej s filmem Jedné noci v jednom městě, kde záměrně použil loutky o velikosti 60 - 70 cm, protože mohl použít běžné dětské oblečení a mohl dát větší důraz na výraz tváře. Trnka však nadále znamená tradici české loutkové tvorby.

V nymburském muzeu vystavujete poprvé, před třemi lety už jste však vystavoval Fimfárum v Poděbradech. V čem se výstavy liší?

My jsme na nymburskou výstavu kývli s tím, že nebude jen monotematická – Fimfárovská. Líbí se nám, že se tu protíná tradice klasické loutky a loutkového filmu. Právě na takovéto výstavě si člověk nejlépe uvědomí, že se tyto tradice protínají a ukazuje se, že vyrůstají ze stejných kořenů. Návštěvník si tak odnáší ucelenou představu o vývoji českého loutkového divadla. V části filmové loutky se zase potkávají autoři různých filmů a návštěvník na jednom místě může srovnávat práci od několika špičkových výtvarníků. Najednou může porovnat Trnkovu loutku s Fimfárovskou. A právě střetávání protikladů mě na této výstavě zajímá. Ta kontinuita Jaké máte plány v nejbližší době?

Jaké máte plány v nejbližší době?

V současnosti se natáčí poslední Fimfárum, které jsme nazvali Fimfárum - Do třetice všeho dobrého. Práce na tomto projektu má nové rozměry, které jsou pro mě smysluplné. Nechci, abychom se jenom opakovali, a proto jsme přizvali i několik nových talentovaných tvůrců, kteří doposud na Fimfáru nepracovali, takže máme v týmu nové výtvarníky i režiséry. Pro jednu pohádku jsme angažovali španělskou výtvarnici Patricii Ortiz Martinéz. Má vlastní rukopis, používá např. hubenější nohy, čímž se opět nějak vymezuje k tradici. Dále vymýšlíme nové animace očí. Stále hledáme ještě něco nevyzkoušeného.
je fascinující.

Film jsme se rozhodli natočit stereoskopicky, tedy tak, aby bylo možné promítat film v digitálních kinech s 3D brýlemi. Když jsem minulý týden absolvoval další testy a mohl jsem je tedy už konfrontovat s Avatarem, mohu překvapivě říci, že loutkové Fimfárum je prostorovější a prostor tam je daleko hlubší, než u tak výpravného filmu.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl v oblasti producentství splnit?

Ano mám. Nejprve ten v krátkodobé rovině, který bude snad brzy i realizovaný. Pro pohádku Jana Baleje Malá z rybárny na motivy pohádky H. CH. Andersena jsme oslovili pro namluvení pro anglickou verzi jednoho velmi známého amerického herce, tak čekáme, jak se vyjádří. Doufám, že kladně. Stejně tak doufám ve zdárné dofinancování filmu. Druhé přání je spíše v dlouhodobé perspektivě. Mám v hlavě literární látku, kterou bych velmi chtěl převést do animované podoby jako celovečerní film. Splnění tohoto snu vidím v horizontu 7 až 10 let.

Děkuji za rozhovor

PhDr. Pavel Fojtík- spoluautor výstavy

převzato z Nymburského deníku 20. února 2010