Pozvánka do nymburského kina na zajímavý film Bílá stuha

Dne 12. června bude promítán v kině Sokol poměrně unikátní snímek Bílá stuha.Jedná se o minoritní žánr, kvalitní, umělecký film, na který normálně davy nechodí - a proto tím víc je potřeba propagace. Šiřte dál...

Bílá stuha aneb cesta do hlubin německé předválečné duše! 

Máte-li rádi kvalitní filmovou tvorbu, jistě vám neušlo, že filmová dramaturgie kina Sokol v Nymburce přináší každý měsíc alespoň jeden či dva výrazné filmové snímky, u nichž rozhodně nejde o běžnou filmovou produkci. Spíše se jedná o klubové záležitosti či vysloveně umělecká díla. Není mým cílem vytvořit z kina Sokol artové kino, nicméně kvalita by neměla pokulhávat za kvantitou. Možná lze trochu expresivně říci, že na Hollywood můžete zajet do multiplexu a když chcete vidět dobrý film, přijďte do nymburského kina!

V červnu bych Vás rád pozval na tíživé psychologické drama Michaela Hanekeho Bílá stuha.

Haneke pracuje s pro něj typickým odosobněným stylem vyprávění. Černobílé ladění a zvláštní matnost obrazu vyvolávají nostalgické záchvěvy ze starých fotografií, počínání jednotlivých aktérů je však v rozporu s nevinností a čistotou, která se pojí se zašlými časy. Čím hlouběji nás Haneke vpouští do svého světa, tím zjevnější je naprostá morální devastace a rozklad. Nenávist, pohrdání a krutost, které klíčí za libými fasádami vesnických domů, se projevují s různou intenzitou. Většinu bolesti a ponížení režisér před divákem úmyslně skrývá – za dveřmi, za zdí, mimo oko kamery. Rafinovaný sadismus, kdy je bolest jasně tušená, ale skrytá za překážkou, nesmírně trýzní a skličuje. Svět před našima očima není takový, jaký se zdá. Cítíme příznaky jeho zkaženosti, ale dlouho je nedokážeme přesně pojmenovat. Víme jediné – zlo zasahuje hluboko. Jako rakovina rozežírá všechny uctívané hodnoty a devastuje morálně celou společnost. Naznačený příchod První světové války se tak nejeví jako prudký přelom, ale jako logické vyvrcholení postupného uhnívání.

Bílá stuha ve vyprávění symbolizuje nevinnost a čistotu. Jedná se o letitý symbol, který pastor připíná svým potomkům. Bílá stuha má připomínat hříchem netknuté dětství, ale chování jejích nositelů je v příkrém rozporu s křesťanským ideálem dobra a netknutosti božích tvorů. Prohřešky otců jsou dědičné a jejich špína ulpívá i na další generaci. Diváka tak Michael Haneke zavírá do mrtvolně klidného skanzenu ctihodných občanů, v němž však za zavřenými dveřmi bublají dávné křivdy, nenávist, incest… Strnulá slupka postupně praská.

Bílá stuha se zřejmě stane vrcholem Hanekeho tvorby. Znepokojivý, složitě vyprávěný příběh bigotně věřících obyvatel malé severoněmecké protestantské vesnice, kteří se náhle stávají terčem řady nevysvětlitelných útoků a neustále se stupňující brutality, Haneke vypráví prostřednictvím vzpomínek bývalého venkovského učitele.V několika vzájemně se prolínajících rovinách a dějových liniích však mnohé zůstává nedořečeno. Umně a s pedantickým smyslem pro detail režisér rozkrývá složité a mnohdy patologické vztahy mezi obyvateli vesnice, ale také příčiny mysteriózních úkazů a jevů, kterých jsou vesničané svědky. Odkrývání jednotlivých dílků mozaiky je precizní analýzou rozpadu základních společenských hodnot v německé předválečné společnosti, jejího skrývaného, dlouho potlačovaného pokrytectví, falešně vzývané morálky, bezobsažného pánbíčkářství. Film ověnčený řadou cen, vč. nominace na Oscara a nejlepšího Evropského filmu 2009, film z letošního Projektu 100.

Lukáš Kadava