Příběh skautského učitele Jana Pivoňky

Mezi pozoruhodnými občany města Nymburka nalezneme nejen Bohumila Hrabala, Josefa S. Machara či ze žijících kardiologa Jana Pirka, ale také spoustu ve své době velmi vážených, dnes bohužel už téměř zapomenutých osobností. Pokusme se zrekonstruovat osud jedné z nich.

Vše začalo dopisem

Někdy na konci října letošního roku přišel na adresu „Reálné gymnázium, Nymburk 288 00“ (nic víc) dopis z Kdyně. Na devíti řádcích 84letá stará paní píše, že se probírá v dokladech svých předků a „našla jsem výstřižky z novin a opis z kroniky Vašeho ústavu. Pro mne a ani pro moje děti to nemá cenu“. Příbuzenský vztah k Janu Pivoňkovi následně objasňuje: „Manželka profesora Pivoňky byla sestrou mého otce “. Dopis končí nadějným povzdechem „Snad Vám těch pár lístků něco řekne“. Určitě paní Hamatová! Jelikož se autor tohoto článku před třemi roky intenzivně zabýval historií nymburského gymnázia, nemohl tudíž minout osobnost Vašeho strýce.

 Zakladatel skautu

 Sportovní školní areál

 První světová válka znemožnila konání dalších skautských táborů ve vzdálenějších krajích, a tak se studenti uchylovali do blízkých loučeňských lesů,. Šíření idejí skautingu neleželo však jen na Pivoňkovi, možná ještě větší podíl má na jeho vzestupu o několik let starší kolega ze sboru „náčelník“ August Šrámek. Oba dva položili tehdy tak pevné základy skautingu v Nymburce, že je ani komunistický režim za 40 let nerozvrátil a i proto je dnes nymburský skaut jednou z nejčilejších organizací ve městě.

Odchod do penze

 Ve 30. letech se už chýlila profesorská dráha Jana Pivoňky ke konci. Po 25 letech v roce 1935 se odebral na vlastní žádost do penze. Následoval tak svého skautského druha i profesorského kolegu chemika Augusta Šrámka, který odešel do důchodu v roce 1932. Odchod ze školy byl doprovázen celou řadou ocenění a poct. Pan ministr školství a národní osvěty mu vyslovil dík a uznání za dlouholetou mimořádně horlivou a úspěšnou činnost v oboru tělesné výchovy na střední škole. Poděkování ministra přirozeně přinesl i Věstník ministerstva. Odchod Pivoňky přirozeně zaznamenal do kroniku stát. čsl. Reálného gymnázia i ředitel ústavu Jindřich Voženílek: „Profesor Jan Pivoňka byl svéráznou i lidskou osobností. Temperamentní, přímý, nesmlouvavý a věci neústupný. Sporné věci řešil přímočaře, ale poněvadž byl v podstatě dobrého srdce, vždy k prospěchu věci, ačkoliv měl proto různé konflikty ve sboru i ve veřejnosti. Učitelem byl velmi svědomitým, služební povinnosti konal bezvadně a dochvilně. V tělesné výchově šel v sledních letech svou cestou proti všem, ale založil dobré jméno tělesné výchovy na nymburské reálce. Vybudováním vzorného cvičiště při ústavu se zasloužil  trvale a významným způsobem o zdejší ústav. Od žáků žádal přesné plnění povinností, ale jeho dobré srdce a otcovský poměr k žákům se projevil vždy na konci roku při klasifikaci. Vždy našel vysvětlení a omluvení, aby se nesnížila klasifikace. Klasifikace pro různá nedopatření a porušení školního řádu i u jiných členů profesorského sboru. Jeho dlouholetá práce na zdejším ústavě byla ústavu ke cti a žactvu ke prospěchu“.  Nevíme, jestli slova svého nadřízeného Pivoňka někdy četl, ale když se dostala do rukou jeho neteře paní Hamatové, tak se můžeme domnívat, že ano.

 Stopy mizí v dáli

 Tímto se náš příběh o jednom „zapomenutém“ osudu dospěl ke svému konci. Kde trávil léta trvalého odpočinku Jan Pivoňka nevíme, ostatně nevíme, ani kdy a kde zemřel. Snad se nám to někdy podaří vypátrat…