Starý Nymburák vzpomíná

Často si vzpomenu na Nymburk. Snad je to tím, že už jsem starý dědek a s námahou vzpomínám, co bylo dnes k obědu, ale jak čerstvý obrázek se objeví nějaká vzpomínka z dětství. Jak běhám kolem baráků v kolonii a honím před sebou obruč a jednou si hraji na vlak, jindy na auto. Dlouhou chvíli jsem neměl nikdy, i když to byla moje jediná hračka. A doma? Doma mi třeba stačily bačkory celé rodiny, abych je jednou srovnal jako průvod a jindy jako nákladní vlak a těžká bota vepředu byla velká lokomotiva a tu řídil můj dědeček. A můj dědeček nebyl jen tak ledasjaký mašinfíra. Když někam cestoval pan prezident Masaryk, na lokomotivě byl převážně starý Lebduška.

Od dětství jsem byl pacientem pana doktora Fuchse a i když jsem byl v jeho praxi naposledy tak před 70 lety, dodnes vidím před sebou Bohmanovu kresbu jak tam nad lišákem klečí pan doktor a říká: Záhada? Jméno mám, vypadám – a přece nejsem Žid.

Asi mi ta věta zůstala v paměti, protože jsem ji za války asi sám musel používat. A to mi připomnělo příchod Němců. Všichni jsme byli smutní, mnozí plakali, ale jedenáctiletému klukovi neušlo, na jakých motocyklech přijeli a jaké to byly krásné stroje. Naštěstí se v Nymburce nebojovalo, Němci brzy zjistili, že jim nehrozí nebezpečí a tak se nacpali k Velechovskénu do cukrárny a žrali jeden dort za druhým. Jak by ne! Doma to neměli a nyní za jednu marku dostali deset korun a krásný velký dort byl za korunu. A protože to byli naši nepřátelé, tak jsem jim přál, ať se přežerou a ať jim břicho praskne.

Někdy si nevzpomenu třeba měsíc a jindy zas každou hodinu se objeví nějaký obrázek z Nymburka. A taky ty vzpomínky nejsou chronologicky srovnány. Teď jsem zas v Nymburce po dlouhé době po prvé, po propuštění z basy. Potřeboval jsem nové doklady, musím na radnici, na faru, na nějaké ouřady. A pro novou legitimaci nové fotky. Zašel jsem do ateliéru pana Pokorného, fotky byly hned a zadarmo. A kdybyste něco, pane Krause, potřeboval, klidně přijďte. Bylo to jak pohlazení. Mířím za Emkou Royovou, její manžel je ještě v base. Když jsem šel kolen čistírny, vyběhnul pan Ráchlík a volá na mne, ať si jdu pro kabát a šaty. Jste hodný, ale je teď nemám ani na trenýrky. Ale to jsou vaše šaty. Když jste se ztratil, tak to sem dala vaše maminka a pak ona odjela někam na rekreaci. Opatruji to tady snad pět let. Snad jsou v Nymburce všichni lidí tak hodní a odhodlal jsem se jít na ouřad a zeptal jsem se, co se stalo s naším bytem, když oba rodiče zavřeli. Tam už bydlí jiní lidé. S tím jsem počítal, ale kde je nábytek a prádlo? To je všechno rozprodáno. Do hovoru zasáhla kolegyně. Ne, ještě něco zbylo a je to ve skladu. Sklad byl ve sklepě v Grand hotelu a tam jsem našel pár zaprášených krabic. Rodinná alba, moje skautská košile, sokolská čepice, různá tátova vyznamenání. No, moc toho nezbylo, ale rád si to vezmu, třeba na památku. Ale, pane Krause, to byste musel zaplatit, nic nesmíme rozdávat, i ten zbytek se musí prodat. Docela rád bych věděl, jestli se našel někdo a koupil tu moji sokolskou čepici.

Na jiný úřad jsem si šel pro zabavený řidičský průkaz. Je tady, ale vydat ho nemůžeme. Proč?

Stále vám nedůvěřujeme a mohl byste ten průkaz zneužít. Nepomohlo ani ujištění, že kdybych chtěl něco zneužít, že zneužiji toho, že umím auto rozjet – a třeba i bez průkazu.

Jo, a ještě ta fara. Ta snad urychlila můj odjezd z Nymburka. Vešel jsem do kanceláře a zamotala se mi hlava. Pan farář Novotný měl na klopě komunistický odznak. Tak jsem se omluvil, že jsem myslel, že jsem na faře a omylem jsem asi vlezl do komunistického sekretariátu.

A už jsem zase zpět v Nymburce v době válečné a i na ten válečný Nymburk rád vzpomínám. Vždyť Nymburk je místo mé první lásky, tu vzpomínka na procházky po Ostrově, na první pusu na Zálabí, na rande v evangelickém parku a při objetí jsme zapomněli na válku a zatemnění nám vůbec nevadilo. A zažil jsem i konec toho zatemnění. To jsem šel jednou pozdě večer ze Zálabí, poslední revoluční dny a na mostě jsem překvapením zůstal stát. Co se to tam děje? Co to světlo na náměstí? A chvíli trvalo, než jsem pochopil, že město Nymburk považuje válku za skončenou a neuznává zatemnění a dnes po prvé rozsvítili všechna světla na náměstí. Jas, záře, krása, je konec války!

A kdo ví, na co si vzpomenu zítra.

Autor: Oskar Krause