Teprve po 28. listopadu dostává místní OF organizovanou strukturu, říká v rozhovoru historik Pavel Fojtík.

U příležitosti 20. výročí od listopadu 1989 jsme si popovídali s historikem PhDr. Pavlem Fojtíkem, který se jako odborník na moderní dějiny zabýval průběhem 17. listopadu už před sedmi roky, kdy psal publikaci ke stému výročí zdejšího gymnázia.

Pavle, jak se díváš s odstupem dvaceti let na listopadové události 1989?

Pro mou generaci je to vlastně jediná zásadní celospolečenská uměna prvního řádu! My všichni narození v sedmdesátých letech jsme na rozdíl od starších generací nezažili Druhou světovou válku, osvobození 1948, únorový převrat 1948, Pražské jaro či okupaci 1968. Vůbec celé poslední století je poznamenáno takovými zlomy, že žít svobodně bylo vyhrazeno jen několika málo letům. 17. listopad je vlastně jediná velká historická událost, na kterou máme osobní vzpomínky.

Jak ses dozvěděl, že se v Praze něco děje?

17. listopad ´89 byl pátek a v rádiu hlásili, že se v této den uskuteční povolená studentská manifestace u příležitosti padesáti let od uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Pozdě večer se dostala do televize informace, že v Praze došlo ke střetu sboru národní bezpečnosti (SNB) ze studenty. Poté již nic, v další dny televize ale i rozhlas uvalila na veškeré informace přísný zákaz. Řekněme do úterý 21. listopadu nikdo v podstatě nevěděl, co se v Praze stalo a co se vůbec konkrétně děje. O 568 zraněných účastnících demonstrace se dlouho mlčelo.

Tehdy jsi byl ještě na ZŠ nebo už na střední škole?

Tehdy jsem byl právě v prvním ročníku nymburského gymnázia. A v pondělí 20. listopadu se ještě normálně učilo, avšak už druhý den už to na gymnáziu vřelo. Nymburáci studující na vysokých školách v Praze se dožadovali vstupu do školy, aby mohli podat přímé svědectví o brutalitě policejního zásahu. Vedení školy v čele s ředitelem Janků školu uzamklo, aby nemohlo dojít k setkání. K tomu došlo až další den ve středu, kdy konečně mohli přímí aktéři promluvit ke středoškolským studentům. Na mítinku v aule školy promluvili ale také zástupce OV SSM, KSČ i dva zástupci JZD Kostomlaty. Vysokoškoláci se ocitli v defenzivě. Situace se změnila až v pátek 24. listopadu, kdy se celá škola včetně profesorského sboru připojila ke generální stávce.

Vybavuješ si nějaká jména, kdo kde stál?

Jako student si nejvíce vybavuji profesorku dějepisu Marii Kořínkovou, která jediná s námi od počátku diskutovala a respektovala názory mladých studentů. Dodnes vzpomínám na vášnivé diskuze mezi ní, mnou a mými spolužáky Romanem Magadou, Jiřím Havelkou a Petrem Jakubcem a Honzou Malým.

Z profesorského sboru rozhodně nutno vyzdvihnout Janu Věchtovou, Evu Koberovou a Miloslava Kratochvíla, kteří od počátku podpořili studenty a stáli při založení Občanského fóra na škole. Na opačné straně barikády samozřejmě stál ředitel školy a jeho zástupkyně.

A co studenti vyšších ročníků?

To je komplikované, na škole se nevytvořilo nějaké jasné studentské vedení, proto těžko jmenovat nějaká jména. Spíše zde vystupovalo několik aktivních soliterů. Nejaktivnější studenty byli však ze třetích ročníků, jako třeba Michal Plavec, studenti čtvrtých ročníků se drželi z počátku stranou, obavy z možných postihů krátce před maturitou pravděpodobně převážily.

A jaká byla situace ve městě samotném? Nedávno v Nymburském deníku hovořil Jaroslav Kmenta, že pro něj Nymburk představoval velké rozčarování. Proti Praze tu vládlo mrtvo. Nic se tu nedělo. Nikdo nic neřešil, nikdo nic nevěděl atd.

Ve faktické rovině má jistě pravdu. Ale musíme si říci upřímně, že revoluce  se dělala v Praze, kdyby v Nymburce demonstrovaly tisíce a v Praze  pět desítek, tak by se režim nezhroutil. Rozhodující tedy bylo, aby ten největší tlak na komunistickou vládu byl činěn na Václavském náměstí a zde bylo potřeba těch nejodhodlanějších lidí. Znám několik Nymburáků, kteří jezdili do Prahy denně demonstrovat.

Takže kdy došlo k prvnímu vystoupení Občanského fóra v Nymburce?

Podle vzpomínek účastníků se koordinační centrum OF Nymburk ustavilo až v neděli 26. listopadu, jeho úkolem bylo zajistit nejprve hladký průběh jak pondělní generální stávky 27. listopadu. Teprve však od 28. listopadu začíná dostávat místní OF organizovanou strukturu. V dalších dnech OF v Nymburce zajišťovalo v prvé řadě informování občanů, případně organizovalo další stávky ve městě (např. 6. prosince) a v neposlední řadě se chystalo na převzetí moci.  V zimních měsících se celá řada organizovaných shromáždění konala v divadle nebo v kině. Na příklad 8. prosince do kina dorazilo 750 občanů. V paměti mnohých zůstal předvánoční pochod Nymburkem na podporu prezidentské podpory kandidatury Václava Havla 22. prosince. Na závěr akce došli účastníci pochodu až před Kokos, kde předali „vánoční dárek“. Poslední takovou masovou demonstrací roku byla oslava zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince. Na náměstí dorazilo kolem 2500 občanů!

Jak proběhlo předání moci v Nymburce?

V podstatě vyjednávání začalo už v průběhu prosince, paralelně probíhalo jednání jak s předsedou Městského národního výboru, tak předsedou Okresního národního výboru. Z kraje ledna už Občanské fórum zasedlo v 15ti členné radě okresu a podobně tak proniklo do rady města. V březnu byl zvolen do čela ONV člen OF František Mašata. Jako předseda MěNV byl zvolen Ladislav Kutík. Ostatně dodnes mnoho lidí, kteří stáli u zrodu Občanského fóra v Nymburce, působí aktivně dodnes.

Odkud historik čerpá informace?

V první řadě je zde Zpravodaj Občanského fóra Nymburk, který posléze přerostl v Okresní zpravodaj OF. Vycházel od 5. ledna 1990 do listopadu 1990. Šéfredaktorem byl nejprve Jaroslav Kmenta a od čísla 20 poté Petr Polnický. V muzeu máme 28 čísel. Ve zmíněném rozhovoru hovoří Kmenta, že zpravodaj vycházel do konce roku, takže možná nám poslední čísla chybí. Poté je tu Týdeník Nymbursko, které je však ještě hluboko do roku  1990 na komunistických pozicích.

A co soukromé archivy?

S těmi to je špatný. Starosta Kutík před lety vše vyřadil. Podobně tak právník Bohuslav Sedlatý vše při stěhování zlikvidoval. Paradoxně sami aktéři žili v přesvědčení, že už je všechno uloženo v archivech a muzeích a neuvědomili si, že když to tam nedají oni sami, tak vlastně není co ukládat. Porto se teď budu snažit oslovit další první členy OF, aby do muzea či archivu své písemnosti věnovali.

A co vzpomínky?

V neposlední řadě historik moderních dějin je odkázán na vzpomínky buď v písemné nebo ústní podobě. Takže v tomto směru se velmi těším na debatu, kterou plánuje gymnázium na 18. listopadu ve 14. hodin. Pozvání přijali Ladislav Kutík, Bohuslav Sedlatý, Jaroslav Kmenta, Jana Věchtová, Blanka Suchánková, Eva Koberová, Miroslav Jansta, David Otomanský a další.

Děkuji za rozhovor Richard Marvan